KAREL ČAPEK

☼    9.1.1890   MALÉ SVATOŇOVICE             ۞     25.12.1938    PRAHA

Když se v srpnu 1935 Karel Čapek oženil s herečkou Národního divadla Olgou Scheinpflugovou, dostali novomanželé od švagra V. Palivce do užívání Strž, bývalý úřednický dům ve Staré Huti u Dobříše, který se spisovateli stal na poslední léta života druhou útěchou po ženě a Dášence. To místo ho okouzlilo. Postupným přestavováním a úpravou okolí vznikl v bohaté zeleni vzrostlých stromů jednopatrový dům s podkrovím, zasklenou verandou a s malou terasou nad ní, jak ho ostatně známe i dnes. Tady napsal svá poslední díla, protifašistická dramata Bílá nemoc a Matka, román První parta; Život a dílo skladatele Foltýna už dokončit nestihl.

Do Prahy v té době zajížděl jen za pracovními a nejnutnějšími společenskými úkoly, ve svém malém ráji čerpá duševní a fyzické síly k další literární práci a k bojům proti ohrožení národní samostatnosti. Strž mu naděluje klídek, vrací ho do dětství. Jako kdysi v dědečkově hronovském mlýně čekává, až přiletí modrý ledňáček, připomíná si šťastná dětská léta prožitá v Úpici…

*

Bylo mu půl roku, když se rodina odstěhovala z Malých Svatoňovic. Otec MUDr. Antonín Čapek tu působil jako knížecí báňský a lázeňský lékař. I když zprvu nepomýšlel na vlastní lékařskou praxi, přijal nabídku úpické městské rady, aby vystřídal starého praktika doktora Teuchmanna a staral se o bleskově se rozšiřující klientelu okresního městečka, ve kterém se nadměrně rozvíjel textilní průmysl. Nechal v Úpici postavit domek, kde bylo dost místa i pro ordinaci s čekárnou, a v červnu 1890 se Čapkovi stěhovali za lepším. Čtyřiatřicetiletý ranhojič měl o jedenáct let mladší manželku Boženu a tři děti – tehdy čtyřletou Helenu, tříletého Josefa a maličké mrně Karla. Otec se energicky ujal lékařské praxe po svém předchůdci, ale nejen to. Pustil se do veřejné a osvětové činnosti, psal přednášky i drobné prózy a hlavně zveleboval zahradu. Brzy začaly maloměstské paničky nového doktora pomlouvat a hanět jako divé husy; že si všechny práce na zahrádce obstarává sám a nedá vydělat chudému člověku, jak to dělali jiní měšťané. Nepochopily, že tím odpočívá od náročné lékařské služby, že o to větší radost má z každé vzešlé sazeničky, dal-li ji do hlíny vlastní rukou.

Aspoň tuto vášeň po něm zdědí oba synové, když ho ani jeden z nich nenásledoval v lékařské profesi. Pomalejší Josef ve škole příliš dobře neprospíval, a rodiče se proto rozhodli orientovat ho spíše na praktické povolání. Otci však nemohla uniknout Karlova bystrost a přemýšlivost, bylo jasné, že půjde na studie. Kéž by to byla medicína, přál si MUDr. Čapek a pokoušel se vyvolat chlapcův zájem o obor tím, že ho brával na cesty za pacienty. Jenže po matce citlivý Karel těžko snášel pohled na nemocné, zraněné, umírající a ztuhlé trosky mající mozky nápadně zatáhlé. Trpěl s nimi, trpěl za ně. Viděl bídné domácnosti tkalců, poznával jejich chudobu, na které nic nezměnila ani skutečnost, že často ve fabrice pracovali všichni členové rodiny. Tady někde se rodilo sociální cítění spisovatele Karla Čapka. Ne, neměly pravdu úpické paničky, když svého lékaře podezíraly z lakoty. Doktor Čapek často léčil chudé zadarmo a daleko víc než ušlého výdělku litoval, že k němu lidé přicházejí příliš pozdě na to, aby se s jejich nemocí dalo něco kloudného ještě podniknout, aby bylo možné pomoci. Tatínkův vliv byl velmi značný. Na mnoha místech Čapkova díla se setkáváme s postavou moudrého všechápajícího lékaře, trošku hartusivého, ale plného toho nejvlídnějšího člověčenství, ať už je to třeba dr. Tomáš v Krakatitu nebo řada doktorů v dalších prózách, hlavně v povídkách; ústředním hrdinou je lékař v Bílé nemoci. Ale ti nejlidštější a nejkrásnější, stvoření přímo z dětských vzpomínek na otcovy kolegy, jsou v pohádkách, které Čapek umísťoval převážně do okolí Úpice, jako je ovčí farma Hájnice a na Náchodsko. Tady mají ostatně domov i pohádkové bytosti. Jeho hastrmani žijí v Radečském potoku nebo v Havlovicích, na silnici k Hronovu číhá na bohaté kupce loupežník Lotrando, na vrcholu Hejšoviny si zařídil kouzelnickou sluj Magiáš, hejkal zase sídlí v lesích na Krákorce.

Dojmy z přírody, lidské osudy, nejrůznější bujné figurky, jako například bláznivá Klára známá z „kapesní povídky“ Modrá chryzantéma, to všechno se ukládalo do chlapecké paměti a po letech vyplouvalo na stránky spisovatelových knih. Vášnivě rád četl; když se zrovna nepotuloval s bráchou a partou akčních kamarádů, seděl někde doma v koutku nebo ve větvích rozložitého stromu na zahradě, vzdálený od okolního světa, a hltal do sebe řádky. Od září 1901 začal studovat gymnázium v Hradci Králové, kam se s ním odstěhovala i babička Helena Novotná. Po smrti manžela opustila hronovský mlejn, žila rok u dcery a zetě v Úpici, a když bylo potřeba postarat se o Karlovo pohodlí, ráda vyhověla. V Hradci se ocitl v úplně jiném světě. Pořádala se pravidelná posezení „mansardistů“ v podnájmu jednoho z kumpánů, kde se s mladickým zápalem diskutovalo o všem myslitelném, byl založen tajný časopis hradeckých studentů, do něhož Karel přispíval a brzy ho také redigoval. Do brněnského týdeníku Neděle zaslal dvě básně nazvané Prosté motivy; vyšly v dubnu 1904 a bylo to první Čapkovo oficiálně publikované dílo.

Na dva roky se mu pak stalo domovem Brno. Sestra Helena se zde v době svých studií seznámila s právníkem a žurnalistou Františkem Koželuhou, a protože rodiče nabyli dojmu, že babička už na uhlídání Karla nestačí, a on sám si svými názory rozbouřil hradecké profesory, přešel od kvinty na gympl do Brna. Provdaná sestřička mu našla podnájem v blízkosti vlastního bytu na ošuntělé a včerejší Jaselské ulici a za podpory svého švagra vplul začínající literát do brněnského intelektuálního světa zákonů a nových forem vyjádření. Ještě v jedné záležitosti zasáhl F. Koželuha do osudu bratří Čapků. Přimluvil se, aby Josef mohl studovat na uměleckoprůmyslové škole v Praze. Nešťastný mladík Josef měl za sebou roční pobyt v německém prostředí, tkalcovskou školu ve Vrchlabí a pracoval už v úpické textilní továrně. Utíkal si jen odskočit k milovanému kreslení. Věděl, že není tak úplně bez talentu. Bratr Karel předložil jeho práce profesorovi kreslení v Hradci a ten se o nich vyjádřil velmi pochvalně, ale přesvědčit rodiče, aby malířství studoval, dokázal až doktor Koželuha. Josef od podzimu 1904 nastoupil na pražskou uměleckoprůmyslovou školu a také před ním se otevřel nový svět terra novy. Po třech letech, kdy žil v Praze sám, se sem přestěhovala celá Čapkova rodina.

Rodiče s babičkou prodali mlýn v Hronově i dům v Úpici, z Brna přišel Karel a všichni se sešli ve čtyřpokojovém bejváku v Říční ulici na Malé Straně. O přesídlení do Prahy rozhodla energicky paní Božena, když se doktor Čapek těžko uzdravoval z nemoci a neměl už tolik sil na vedení rozsáhlé lékařské péče. Novou v Praze nezaložil, působil od té doby jen jako sezónní lázeňský lékař na různých místech Čech a Slovenska, nejčastěji v Trenčianských Teplicích, a spojoval práci s vlastním léčením. Na část léta za rodiči do lázní zajížděl také Karel, zvláště v době, kdy v Trenčianských Teplicích Čapkovi v letech 1916 až 1923 žili natrvalo. Byt v Říční ulici tedy obsadili oba bratři. Karel mezitím dostudoval poslední dva ročníky střední školy na Akademickém gymnáziu a dal se zapsat na filozofickou fakultu, poznal Francii a Německo a v listopadu 1915 dokončil studia doktorskou promocí. Ve stejném roce vyšla bratrům vůbec první společná kniha, Zářivé hlubiny. Psát spolu ovšem začali už daleko dřív. Vůbec první tištěná práce podepsaná oběma jmény vyšla v listopadu 1907 a byl to referát o 23. výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes. První uměleckou prózu, povídku Návrat věštce Hermotima, vydali v Lidových novinách o dva měsíce později. Z toho je vidět, jak rychle se Karel zorientoval v prostředí pražské kultury, jistě také za vydatné pomoci Josefa, který tu už měl – hlavně mezi výtvarníky – řadu známých. Rostla šíře i hloubka vzdělanosti obou bratrů, ale nedávno ještě klukovské porozumění / pára z jejich způsobů nikdy nevyprchali. Ve své původní bezstarostné podobě ožívali hlavně při společně trávených týdnech v Bílovicích nad Svitavou, kde se k nim přidávala i sestra Helena, která sem pravidelně zajížděla se svými dvěma dcerami na letní byt. Osobně se zde seznámili s S. K. Neumannem, s nímž si mladší z bratrů už před dvěma lety začal dopisovat.

Karel se v té době intenzívně zabýval sledováním poezie, a to nejen české, ale i německé a zejména francouzské. Z cesty do Paříže přivezl v roce 1912 Josef mnoho nových básnických knih a Karel se začal vážně zaobírat myšlenkou na vydání výboru vlastních překladů. (Francouzská poezie nové doby skutečně roku 1920 vyšla.) První samostatná kniha Karla Čapka, soubor povídek Boží muka, byla vydána na podzim 1917. Toho roku působil jako domácí učitel u Lažanských a strávil s hraběcí rodinkou několik měsíců na jejich zámku Chyše – nápadně připomínající anglický sloh s anglickou zahradou – na západě Čech. Tato drobná epizoda by nebyla zajímavá, kdyby se neodrazila v jeho díle; rozlehlý anglický park zámku je dost věrně popsán v Krakatitu jako prostředí princeznina sídla. Zanedlouho po návratu z Chyší nastoupil Karel do redakce Národních listů. Pracoval tady s bráchou Josefem do konce roku 1920, kdy dostal Josef výpověď a Karel na protest odešel s ním. Brzy na to zakotvil v Lidových novinách. „Našel tu především ovzduší vnější i vnitřní svobody jitřní a nezávislosti a v redakci bezpečně kamarádské prostředí,“ píše o tom Eduard Bass. „Redakce mu otevřela úsek, kde se cítil bezpečný a chráněn a odkud mohl postupně směřovati dále. Oplácel to svému listu téměř celou svou mnohotvárnou tvorbou, podněty a popudy, radami a postřehy, které podstatně přispívaly ke zdaru a na zdraví kolektivní práce.“ Novinářská činnost Karlu Čapkovi poskytla nejeden impuls pro jeho dílo a měla dobrý vliv i na jeho jazyk a sloh. Na stránkách novin tiskl v té době (a ostatně i později) většinu toho, co napsal. Ve vlastní novinářské praxi zkusil všechny publicistické útvary, nejvíc se proslavil svými sloupky.

Novinářskou práci popsal ve třicátých letech v sérii kratičkých próz Jak se dělají noviny, stejně jako ho už v letech dvacátých zkušenosti dramaturga (byl jím v Městském divadle na Královských Vinohradech od října 1921 do dubna 1923) a dramatického autora inspirovaly k úsměvnému cyklu Jak vzniká divadelní hra a průvodce po zákulisí. To měl za sebou premiéry Loupežníka, R.U.R. a Věci Makropulos a společně s Josefem vytvořenou hru Ze života hmyzu. Do počátku dvacátých let se taky datuje jeho známost s Olgou Scheinpflugovou a smrt matky. Matčin odchod Karla hluboce zasáhl, o to víc, že jí byl poslední dobou neustále nablízku. Když se totiž rodiče roku 1923 opět vrátili do Prahy, uvolnili jim synové původní byt; Karel se odstěhoval do jiného ve stejném domě a Josef – už čtyři roky ženatý – ke svému tchánovi.

Kromě snahy ušetřit tatínka a Karla bolestných vzpomínek to jistě byla také touha obou bratrů bydlet zase pohromadě, co je přivedlo do stavebního družstva, které budovalo rodinné vily na Vinohradech. Jejich dvojvilka stojí v ulici bratří Čapků (tehdy se jmenovala Úzká) dodnes. Leč je již prodaná novému majiteli a potomci Karla Čapka se z ní musejí vystěhovat do konce ledna 2014. V pravé polovině bydlel Karel s otcem, v levé se svou rodinou Josef. Obytné prostory byly v obou částech řešeny stejně, ale časem se rozlišily drobnými i podstatnějšími úpravami, neboť Karel potřeboval větší místnost pro přátele a hosty, kteří se u něho scházeli na pravidelné páteční odpolední besedy, a Josef nemohl být bez ateliéru. Také obě zahrady se shodovaly svou velikostí, ovšem úpravou byly brzy každá jiná. Ta Josefova působila na spisovatele Františka Langra jako by „vůbec nezdůrazňovala, ba dokonce tajila svého tvůrce“ a „dýchala víc přirozeností“, kdežto Karel ve svém kusu zahrady „kouzlil, stavěl, komponoval v celku, plýtval detaily, hýřil důvtipem, a tak nám připomíná jeho zahrádka jeho nějakou knížku, je rovněž projevem jeho bohatýrského ducha, rozložité osobní geniality“. S jak spokojeným úsměvem asi pozoroval vypuknutí zahrádkářské vášně u svých synů MUDr. Čapek; že to byla vskutku vášeň, dokazuje i Karlův humorný nadhled v knížce Zahradníkův rok.

Na konci zahrady stál březový hájek, kde si každý „pátečník“ zasadil vlastní rukou stromek. Svůj tady měl František Langer a další generační druhové bratří Čapků, třeba Vladislav Vančura, Karel Poláček, Eduard Bass, přicházel také Fráňa Šrámek, Josef Kopta, občas i T. G. Masaryk. Osobní přátelství s prezidentem vtisklo Karlu Čapkovi pečeť oficiálního spisovatele, což bylo nepochybně podpořeno i udělením státní ceny v roce 1930 za Povídky z jedné kapsy a skutečností, že byl už od roku 1925 předsedou československého Penklubu. Stal se nejednou terčem nenávistných hanění a útoků; tvrdilo se například, že úspěchy jeho her v cizině jsou předem zaplaceny československým ministerstvem zahraničí. Nactiutrhačné kampaně sice vyzněly do prázdna, ale přece jen kradly klid, tolik potřebný k literární práci a k vyrovnání se smrtí otce, který zemřel roku 1929.

Na začátku třicátých let navázal na filozofickou linii své tvorby, v níž se zabývá vnitřním životem člověka a jeho prostřednictvím zkoumá možnosti a hranice lidského poznání. Od Božích muk pokračoval tento typ Čapkových próz přes Trapné povídky a Továrnu na absolutno až k takzvané nœtické trilogii, kterou tvoří díla Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. Podobné zaměření lze nalézt i v některých textech Povídek z jedné kapsy a Povídek z druhé kapsy; přestože se na první pohled tváří jako detektivky, jejich smysl je daleko hlubší, morálně zřetelnější.

Ani jeho cestopisy nejsou pouhým líčením přírody a historických památek. Zájem o filozofii a její vztah k praktickému jednání vedl Čapka k zamyšlení, jak vlastně člověk poznává druhé lidi a věci kolem sebe, a k úvahám nad osobní zodpovědností každého jedince na vývoji právě probíhajícího světa kolem. Nejvíc ho vábili prostí občané, ať to už byli rybáři při výlovu nebo turisté v akci na horách. Zvláštní pozornost v posmrtně vydaných Obrázcích z domova patří Praze; líbí se mu stará Praha s historickými paláci, ale daleko víc ho láká všední shon rostoucí džungle – jeho nové čtvrtě i temné předměstské uličky proslíděné při policejních raziích. Všímá si všeho, uchoval si onu dětskou zvídavost, s jakou kdysi v Úpici pozoroval řemeslníky a tovární dělníky. „Na tomto světě se má pozorovat všechno; vše stojí za vidění, každý kout, každý člověk, každá věc chudá i slavná. Není ničeho, co by nezasloužilo zájmu a pohledu. Rád jsem brousil končinami, ve kterých bedekr neklade pražádnou pozoruhodnost, a nelitoval jsem žádného kroku a vlezl jsem kam se dalo, třeba hodným lidem na chodbu; někdy jsem se díval na památky nejslavnější a někdy jen na děcka, na staré babičky, na lidskou bídu a radost, na zvířátka nebo lidem do oken,“ říká v úvodu k Italským listům, své první cestopisné knížce. Po nich následovaly Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska a Cesta na sever. Zatímco v prvních třech je Čapek hlavně poutníkem vtipně glosujícím viděné jevy, změněná Evropa třicátých let ho stále víc nutí přemýšlet o porozumění mezi lidmi a národy a vzbuzuje v něm úzkost z kalené, až moc dočerna zakalené budoucnosti.

Spisovatel, kterému bylo vždycky základní hodnotou člověčenství a který ve svých utopických dílech varoval před zneužitím techniky a vědeckých objevů a vlastně zpustošením země nemotornými morbidními lidmi, okamžitě reagoval na nebezpečí světového drama: fašismu. K ironickým polohám Války s mloky brzy přistoupila i sebeironie kratičkých až aforistických bajek, dokládajících Čapkovy bezprostřední dojmy z politické situace. „Není to tak zlé: neprodali nás, vydali nás zadarmo“ – to je jeho reakce na mnichovskou zradu „spojenců“.

Při zářijové mobilizaci 1938 dal k dispozici svůj auťák, a protože na Strž nebylo telefonické spojení, pobýval u švagra v Osově u Hostomic. Nakonec se vrátil do Prahy. V prosinci dostal chřipku, k její recidivě se přidal zánět ledvin a zápal plic. Smrt znemožnila udělení Nobelovy ceny za literaturu, kterou pro Karla Čapka navrhli francouzští spisovatelé. V úmrtní den po štědrém dni 25. prosince, vyšel v Lidových novinách jeho poslední článek – Pozdravy. Z jeho závěru lze vycítit Čapkovo hluboké zklamání a tichou beznaděj: „…vždyť se toho nemusí bůhvíco namluvit, aby bylo dobře mezi lidmi. Co dělat, je hrozně daleko od národa k národu; všichni jsme čím dál tím víc osamoceni. Už bys raději nikdy nevytáhl paty ze svého brlohu; raději zamknout vrátka a zavřít okenice, a teď nás mějte všichni rádi. Mně po nikom už nic není. A teď můžeš zavřít oči a tiše, docela tiše vyslovit: How do you do, starý pane v Kentu; Grüß Gott, meine Herren! Grazia, signor! À votre santé!“

http://www.youtube.com/watch?v=-0nw242gHbg

Frankie HI-NRG MC – „Fili“ (Strumentale)

BOMB THE BASS: „HEY YOU!“ (HEJ VY TAM!; rap by Aurra from She Rockers)

Hej lidi tady, nechoďte ještě domů
já chci sledovat ty postupy, já chci sledovat ty kroky
až do chvíle, kdy se předvádíš, jsou ostatní vyřízený
a to je vizitka, všichni díky takové vizi raději odešli
vy chlapy povzbuďte to, zvedněte svoje pařáty do vzduchu
skvělé, vábení jako magnet, já mám lyrické vlohy
na inženýra, jak si počínám... no přenáším se do vyšší moci
zapaluju se svými slůvky, rytmem, refrénem
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je... „Down by law" -> MC Shan

Vy všechny holky, rozbušte hladinu, zařvěte nahlas jak vám to nejvíc půjde
a vykáplo teď semeno, holky, bohyně, plán
plán silnej na kluky, náš tanec se kroutí, budí úžas
není to mrštnej skok, krok vytváří různé situace
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je... „Ge, Ge, Ge, Get Doooown"

Uvádím dopodrobna novej trend, trend co určujete vy
vaší párty s atmosférou, vaší párty silnou jako Zekon
dostali jste to? Surové... to pokračuje dál
pár jich zkouší vyrovnat pohyby podle druhých, tohle srovnávání je celé špatně
vy všichni kluci, zase zase, ať slyším, že vzdycháte "oh"
já mám stále to, co je k tomu zapotřebí a teď se o to nechci připravit
decibel jak skrz to proudí, hukot ve vás stoupá
napojení s vašimi pohyby, svaly jsou vystouplejší
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je... „Down by law" -> MC Shan

Vy všechny holky, ještě, ať slyším jak vykřikujete
stále mám, co si to žádá, tu nejkouzelnější scénku
podívaná je to sakra velká, podlaha není nikdy zdechlá
od rána do noci, připojte se, jestli chcete
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je... „Get Doooown"

Vy jste uvolněný na mejdanu a my tu máme ovládání
tak jak předvádíte Rock N Roll
party se hejbe a trenéři jsou unavení
zkrátka je to na nártu jednoznačně ve formě
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je... „Down by law" -> MC Shan

Go DJ! Go DJ! {cutting}

Jste možná mladí, možná staří, musí vám bejt minimálně 10 let
a já, já se pohybuju bezpečně, mám na to vyhrazen prostor
jsem zvyklá se hejbat volně jako pták, ale né beztíže
to vy sem chcete chodit za krysou, jakou si šimpanz bezcharakterní primárně zaslouží
protože míchám zvuk, davy dělají hluk
já svírám mikrofon, hudba patří vám
uprostřed tančíte, děláte bizarnost
co mi říkáte, abych dělala, je...  portrét jenom pro krále a ne pro šaška, jasné?

BENNY B featuring DJ DADDY K: DIS MOI BEBÉ (VYKLOP MI TO, MILÁČKU)

Sděl mi to, miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska Osudná
řekni mi proč jevíš tak odpor
nehraj si s mým srdcem
nebyl jsem schopen to ustát
říkáš, že jsem dobrej
říkáš, že jsem milej
že se ti líbí, jak se chovám
a moje způsoby také
ale místo abys zůstala blízko mě
a milovala mě,

říkáš, že toho máš dost
a že chceš odejít,
yeah jmenuj mě miláčku jménem jakým chceš
uvolni se z pouta ode mě jestli chceš
jsou lepší věci, ale pokud mě neopustíš
já to dovedu ustát ano
já jsem člověk, co tě miluje
a ne takový, co tě odrazuje
přestaň se chovat tak povýšeně
vím, že mě potřebuješ
a později ti budu chybět
ale jestli by ses rozhodla
že se jednou vrátíš ke mně
dovol mi, abych ti řekl, že tě
nenechám znovu odejít
protože tě miluji
protože tě miluji

Vyklop mi miláčku
proč jsi tak krutá
když víš, že někdy může
být láska Osudná
řekni mi proč jevíš tak odpor
nehraj si s mým srdcem
víš, že jsem smutnej
a že mi srdce naříká
pokaždé kdy jsi bez nálady
pokaždé když roníš slzy
mám v srdci napsané tvé jméno
až do konce života
a prosím, nepočítej,
že na tebe zapomenu
protože jestli si myslíš
že je pro mě snadné
abych na tebe zapomněl
po všech těch příhodách
o které jsme se dělili
prosím řekni mi
že mě už nemiluješ
dělej si co chceš s naší láskou
ano, ale já budu pokračovat
a nechovám se povýšeně
vím, že mě potřebuješ…
protože tě miluji
protože tě miluji

Ty jsi nádherná víc, než kdy předtím
víc a víc, protože tě znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal správnou volbu
a jsem na ní pyšnej
protože tě miluji
protože tě miluji

ELLE (Ona)

Když vstává
a já ještě spím
dává mi na tělo horkou pusinku
ale nemůže se to stát navzdory velkému úsilí
neptejte se, jestli jí pořád miluji
má oči plné lásky
má srdce plné něhy
a chvěje se mi tělo
když mě hladí její ruce
nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!

Ona, ještě víc nádherná než dřív
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal správnou volbu
a jsem na to pyšnej

Každý okamžik
jejího romanticky upřeného pohledu
probouzí ve mně
něco kouzelného
jsem očarován, nemůže mě utajit
a škádlí mě, dělá, že opouští
svůj půvab, to je jako záblesk
který mě zasáhne do srdce
a působí mi pocit štěstí ještě větší
nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!

Ona, více nádherná než kdy předtím
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal správnou volbu
a jsem na to pyšnej

Chci žít svůj život vedle ní
prožívat její štěstí, její smutek, její hádky
vzít ji do rukou, nikdy jí nenechat opustit
a mazlit se s ní, dokud nebudou rty omrzelé
protože je můj miláček a miluji ji tak silně
a koukám se na ní každou noc, když jdu spát
nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli
aby tělo bylo s tělem,
udělal bych s ní cokoli!

Ona, více nádherná než kdy předtím
víc a víc, protože jí znám
prosím, neříkej, že přeháním
vím, že jsem udělal správnou volbu
a jsem na to pyšnej

FILLE FACILE (NÁROČNÁ A JEDNODUCHÁ FIFLENA)

Poslouchej tento příběh, o kterém jsem mluvil
ze dna své paměti se pokouším zarapovat ti o tom
stal se v létě, když bylo velké horko
kde si malej klučina prohlížel všechny holky, co se producírovaly kolem
nikdo se na něj nedíval, nikdo si ho nevšímal
dělal všechno proto, aby ho viděli
byl připravený tam zůstat celý den

scratch-break

Jestli si dobře vzpomínám, nečekal tam dlouho
holka se na něj podívala něžně, když šla kolem něj
neváhal ani vteřinu a usmál se na ní
zastavila se na chvilku a potom zaváhala
dychtivý po ní jako šílenec, ta holka byla tak pěkná
běžel za ní a jemně jí řekl
poslouchej slečno, jsi dneska volná?
ne, řekla mu, jsem úplně sama doma a nudím se

scratch-break

Až do teď šlo všechno dobře a malý chlap si je jistý sám sebou
bere jí do náruče a zve jí do taxi
ptá se ho sladce: bydlíš pořád u rodičů?
ne, odstěhoval jsem se a asi rok jsem sám, říká
na jeho místě jí nabízí něco k pití
sedá si v pohodlí a začínají si povídat
v tento moment se k ní blíží jeho silueta
říká jí, že se do ní zamiloval

scratch-break

Ale v tuto chvíli se situace komplikuje
hezká holka říká, jestli chceš, musíš mi zaplatit
najednou oči mladého hocha zkamení
ale holka ztrácí svou hlavu a ptá se ho, co chce dělat
kluk se zvedá a začíná burácet smíchy jako pitomec
teď se zvedá holka
on jí říká, že jí skoro věřil a ona se dotýká jeho vlasů
ale jestli jsi náročná a jednoduchá fiflena, potom já půjdu sloužit k policii (ze St. Tropez)

JE T'AIME A L'INFINI (MILUJI TĚ BEZMEZNĚ)

Tolik měsíců uběhlo, tolik dní uteklo
a já pořád od tebe nedostal znamení miláčku
chápeš, tady je to stále stejné
doufám, že tě uvidím po svém boku, když se probouzím
ale nerozumím, co se ti odehrává v myšlenkách
myslím, že jsem udělal všechno, abys mi odpustila
ale nic se nestalo, pořád jsi mi nezavolala

Myslím na tebe přes den
myslím na tebe v noci
vrátíš se někdy ke mně, lásko?
Miluji tě bezmezně

Byl jsem na tolika místech, na tolika stezkách
řekl jsem svůj příběh každému, kdo mě poslouchal
miliony lidí teď o tom vědí
že pro mě naše láska nebyla jen přechodná věc
chci, abys věděla ještě něco dalšího,
i když věci mezi námi nebyly vždycky tak bezva
přestože jsem čekal na tebe celou dobu
ty ses mi miláčku nikdy nevrátila

Myslím na tebe přes den
myslím na tebe v noci
vrátíš se někdy ke mně, lásko?
Miluji tě bezmezně

Víš, chci, aby lidi sledovali náš příběh jako příklad
pro všechny páry, které jsou pořád spolu
chci jen, aby věděli, jak divná někdy umí láska být
že jí miluješ mnohem více potom, co byla kdysi, ale je už pozdě
chci, aby se lidi měli rádi více každý den
aby i naše láska mohla někdy znovu vyrašit díky nim
protože teď vím, že je konec
a pomocí této písně ti to vyprávím, lásko

Myslím na tebe přes den
myslím na tebe v noci
vrátíš se někdy ke mně, lásko?
Miluji tě bezmezně

Já doufám, že se k tobě život zachová fajn
tak jako jsi se zachovala ke mně
a že ten, kdo bude stále s tebou
udělá všechno proto, abys byla šťastná a rozmazloval tě
já jsem na samém konci
je čas, abych šel dál svou cestou
tolik měsíců, tolik dní, kdy jsme se neviděli
teď miláčku vím, že už nikdy nepřijdeš

Myslím na tebe přes den
myslím na tebe v noci
vrátíš se někdy ke mně, lásko?
Miluji tě bezmezně

EST-CE QUE JE PEUX? (MOHU SKÓROVAT JÁ?)

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Okay, pojdťe s námi na to

mohu si plnit přání, mít rád všechny mladé lidi světa?

takže my, můj Otče, co jsme dovední v Nebi

můžeme mít vliv, aby všem Bůh otevřel oči?

ve zdejším světě, kde se život stává hrou

pro nás je to jasné, chceme tvořit většinu života

jako všichni mladí na světě, co nás dneska poslouchají

bez nich bychom tu nebyli, to si myslím

a proto jim říkáme DÍKY za vaši přízeň

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu teďka zdůraznit, že toto je problém

že všichni takzvaně důležití hoši co nás neposlouchají

co by měli znovu zvážit naše práva

od té doby, kdy jsme udělali první kroky

co máme rádi, to jsou parky, kluby a prostory naše vlastní

aby se děcka nemusela na ulicích nudit

jen něco dělat každý týden

to je vše, oč bychom vás chtěli požádat, pánové

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu s tebou probírat téma bez obav a bez bloumání o divočině

jenom o samotné LÁSCE?

o lásce ve dne i v noci

bez oklik o věcech povídaných na rovinu

jako rodiče, učitelé nebo velká kápa

protože dnes ještě spousta mladíků netuší

že dávat lásku je úžasné

zato mnoho nemocí naděluje lidem smrt

a nevarovat o tom by byla chyba

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu vám teď vážně potvrdit,

že život je opravdu nádherný

riskovat, že hrajete osudné hry

ale jestli jste zapomněli, já se vám připomenu

kondom, ano, tak se tomu říká

jsou jiná témata života, která mám na mysli

že teď mohu a nepolevím

ano, jen jeden refrén a pak mohu zas pokračovat dál

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Mohu zakročit já? Ano, můžeš?

Plav ...a cestou piš 2011

„Italské cestopisy" James Wright (překlad Silvie Mitlenerová)

Není to pro cestopisy zrovna obvyklý žánr, přesto se povedlo zařadit i jednu ukázku poetickou. Impresím z návštěvy Apeninského poloostrova forma básně v próze sedí jako ulitá.

Dva okamžiky v Římě
I. Jak přichází jaro
Úplně poslední sníh, zrnitý a krutý jako vrásky vyryté do koutků úst nějakého fanatika, zmizel přes noc. Věčná zima trvala jen do včerejška. Popravdě, vysoko na borgheských útesech jsou zahrady stále ještě přeplněné odumřelými větvemi. Obří končetina jedné borovice, odervaná od těla slepým nočním větrem, vytlačuje ze svého okolí drobné keříky. Celý oleandr, který se vyvrátil před několika týdny, prorůstá plísní. Zkroucený na kamenné lavici vrhá pohrdlivý stín. Mrtví se tu neuctivě potloukají ve svěžím slunečním světle, rozhodnuti a odhodláni vykonat na někom pomstu, i kdyby to mělo být to poslední, co dokážou.

Tři dívky stoupají vzhůru po cestě. Jsou tak rozrušené, že nedokážou udržet nohy v klidu. Neběží, ale dotýkají se země tak rychle, jako by se jí nedotýkaly vůbec. Všechny tři potřásají hřívami černých vlasů. Jedna po druhé si sundavá svetr. Chytí mrtvý oleandr na obou koncích kamenné lavice, zvednou jej, jako by nic nevážil, a odhodí ho z cesty, kde na něm zahnízdí ptáci.

Ony také musely celé noci spát s otevřenýma očima.

II. Vzpomínky

V poledne Koloseum na obzoru pózuje v letu, pobořený měsíc z ohnutého zlata. Zachytává starodávné světlo a dává mu tvar. Pohlížím na Koloseum z místa dvě míle vzdáleného a je mi, jako bych zrovna kratičce zahlédl obličejík neznámé dívky. Mladá, osamělá, sedí vysoko nahoře na kameni a rozhlíží se kolem po svých přátelích. Nudí se a ignoruje ten shluk vyhublých mumlalů v aréně hluboko pod ní. Čeká na příchod zvířat.

Teď se na obloze za Koloseem objeví jiný měsíc, denní měsíc. I brázdy na jeho povrchu jsou přízračné.

Dva okamžiky v Benátkách
I. Pod kanály

Benátky jsou hluboké město, ale někdy průhledné a křehké. Nemám na mysli jen jeho vnější vzhled, i když linie střech a věží se může v ranním světě zdát lehká a pavoučí a stíny v několika průchodech a kamenných uličkách mohou po setmění působit neprostupně jako kámen. Chci říct, že to město dokáže měnit svou povahu,svůj vzhled i svůj rozmar v kterémkoliv okamžiku, i za jasného denního světla. V důsledku toho je velmi snadné se tu ztratit.

Avšak všechno, co musí člověk dělat, je následovat zvuk vody a její věci a lidi, aby nalezl cestu domů: ať už je domov kdekoliv.

Viděli jsme velmi starého muže, který se znenadání vynořil zpoza rohu. Vyšel na náměstí velice pomalu, přestože se pohyboval zlehka jako duch. Nesl na rameni středně velký dřevěný žebřík a v jedné ruce malou podivnou síť. Kominík, řekla Annie. Možná jím opravdu byl. V pomačkaném klobouku a kabátě s oblýskanými lokty se mohl v těch stříbrných pobořených zdech škrábat svou cestou nahoru a dolů.

Jsem si ale jistý, že jsem na jeho botách zahlédl zelený vodní sliz, a dokud mi to někdo nevyvrátí, budu napůl věřit tomu, že zrovna vyšplhal z nejbližšího úzkého kanálu po některém z těch podivných schodišť. Jak mohu vědět, co dělal pod vodou? Nemůžu na to zapomenout. Něco nicméně dělal. Tohle jsou koneckonců Benátky, samotné ulice toho města tvoří voda. Jak zázračné a nespatřené věci se musí odehrávat pod jeho cestami! Ztracená Madona s dítětem, vloni ve spěchu odhozená přistiženým zlodějem; dokonalá kostra toulavé kočky s ocasem obtočeným kolem žeber a zakonzervovaným solí před třemi stoletími; pravá ruka neobratného výrobce foukaného skla – krev dávno odtekla do moře; odraz měsíce, který sem dopadl a byl zachycen, uvázl mezi zuby tureckého námořníka; nebo sám onen námořník, bezhlavý, šavli v jedné ruce a Coca-Colu v druhé; pohrdavý vzkaz od Byrona; prázdné desky od společnosti American Express; dokonce komín, čistě vymetený dřív, než mine hodina těch, kteří tam dole tak pečlivě pletou své sítě, tmavě zelení pavouci, kteří mají pod vodou mnohem víc času, než vůbec potřebují.

Tady byl: kominík v teplém letním počasí? Těžko. Zametač podvodních schodišť.

II. Město večerů
Slovo „večer" se mi vždycky zdálo krásné, a Benátky jsou rozhodně městem večerů. Všude jsou známé svými úsvity, kdy katedrály a baziliky snímají závoj mléčné perleti ze svých jasných obrysů. Ale jejich obrysy jsou kamenné, dokonce z toho nejlepšího kamene, z jemného, mořem omývaného mramoru dovezeného z Konstantinopole. Jedině večery dodají městu to pravé světlo: tma získá křehkost a světlo hmotnou podstatu.

Ještě je příliš brzy na večer a časně zářijová mlha se povaluje nad vlnami kanálu della Giudecca za okny mého pokoje. Kolem projíždí mnoho parníků, motorových člunů, starých veslic, a gondoly plují domů. Za malou chvíli také vyjdeme do soumraku a pojedeme jím na vaporettu k ostrovu Lido s dlouhou pláží a obrovským hotelem, ostrovu obrácenému k moři, ostrovu se vzpomínkami na Aschenbacha a jeho šokující představu o dokonalosti, o Byronovi jedoucím na koni v měsíčním světle a o nejasných stínech starých Benátčanů prchajících co nejtišeji před útokem barbarů, prchajících až na ostrov Torcello, hledajících úkryt jako staří Izraelité, jak řekl Ruskin, úkryt před mečem na mořských cestách. Možná, že nalézt Torcello nedaleko princezně moří stálo mnoho práce, ale staří Benátčané objevili pravou tvář večera, a teď už je skoro večer.

Tichý anděl
Když jsem se u veronské brány posadil v autobuse k oknu, podíval jsem se přes levé rameno. V jednom z růžových mramorových výklenků u paty velké arény stál nějaký muž. Usmál se na mě, gesto největší sladkosti, jakým lidská tvář dovede málokdy zazářit, dokonce i milovaná tvář ho málokdy opětuje.

Připadal mi oblečený jako hudebník, kterým možná i byl, možná vyšel na chvilku na slunce z jedné z uzavřených a chladných zkušeben v horních patrech arény.

Zatímco řidič autobusu nastartoval motor a pomalu objel veliké náměstí Piazza Bra, muž v polozlatém růžovém stínu arény se na mě stále díval. Zamával mi na rozloučenou a jeho vědoucí pohled jsem na sobě cítil, dokud jsem mu nezmizel z dohledu, přestože nedokážu přesně říct, jak dlouho to bylo.

V poslední chvíli zdvihl ruku, aby mi zamával na cestu z Verony tak mile, jak jen dovedl. V pravé ruce držel cosi, co vypadalo jako taktovka, a ta dlouhý okamžik ztuhle visela mezi růžovými stíny mramorových zdí, které připomínaly obří okvětní plátky. I poté, co zmizel zpět v průchodu, jsem stále viděl tu taktovku.

Ale ano, vím, že to nebyla taktovka. Byl jsem už hodně daleko a za sebou jsem mohl vidět jen zmenšující se cikády, limetkovníky a štíhlé cedry, jedna větvička vedle druhé až do nebe, do vždy zeleného a zlatého prostoru daleko za římskou arénou, za řekou a za kopci nad řekou, počátek nekonečné změny, babí léto. Všechny ty stromy, věčné a pomíjivé, se proplétaly jeden s druhým v trvající beznaději svátku sv. Augustina (ten má svátek 28.8.). Porostou tam ještě dlouho poté, co zahrada rodiny Giusti, kde se procházel Goethe, zaroste plevelem. Možná jim bude dělat společnost pár mých milovaných ještěrek, jeden nebo dva pavouci pečlivě plánující svou denní činnost a trpělivě budující nejkřehčí část trosek.

Nemohl jsem si už dovolit déle myslet na řeku Adiži, protože jsem ji měl příliš rád. Křídla usměvavého hudebníka jsou složená. Jeho taktovka, v tuto chvíli již opět zchladlá, mu spočívá na klíně. Umím si představit, že všichni muzikanti vystoupali přespat do kopců nad řekou, a můj hudebník, který mi nechtěl ani trochu ublížit, jen mi co nejjemněji naznačil, abych opustil to krásné místo, které střežil, sám usíná s opozdilými cvrčky na břehu řeky.

Nakonec jsem se odvrátil od města, zaťal zuby, z nichž dva jsou zlomené a křivé, ohmatal úlomek růžového mramoru v kapse saka a přinutil se dívat dopředu, k Milánu a jeho továrnám, Londýnu s jeho strachem a beznadějí, a za tím vším k New Yorku, Americe, peklu na zemi.

Bylo mi jako padlému. Ne moc vesele. Ani šťastně.

Hudebník mi nezahrál ani jeden tón, nezazpíval ani písničku. Jen mi co nejjemněji zamával na cestu ven, na cestu, která mi patří, na ztracenou cestu.

Předpokládám, že jsem si o to řekl. A on podle mne udělal, co mohl. To nebeské město mu nepatří o nic víc než mně. Možná je padlý stejně jako já. Ale jestli se nepletu, tak z mnohem větší výšky.

(Wright James: Two Moments in Rome)

JAK VZNIKL BOUBÍN A BOBÍK

Na kraji Zátoně kdysi bydlela mladičká Marie se svým otcem. V okolí vísky byly v té době jen nízké kopce se stráněmi plnými kamení a lesů, takže jen tu a tam bylo nějaké políčko žita, ovsa či brambor a kousek palouku. Dokud mohl otec pracovat v lese, dařilo se jim dobře. Hbité Mariiny ruce dovedly šít i vyšívat, a tak ukládali grošík ke grošíku na horší časy, aniž strádali.

Jednou při kácení mohutné jedle se z padajícího kmene odštípla větev a nešťastnou náhodou pochroumala dřevařovu nohu. Kamarádi ho přinesli domů, Marie se ujala úlohy ošetřovatelky a starala se o domácnost i živobytí. Přestože pilně šila a vyšívala, grošíky z ušetřené hromádky ubývaly, až nezbylo nic. Otci o tom neřekla a uskrovňovala se, jak mohla, jen aby nepocítil v ničem nedostatek.

Přišla chvíle, kdy se vrátila bez výdělku. Ani do světnice nevstoupila, zarmoucená se rozběhla do lesa. Nevnímala, kudy jde, až zemdlená klesla na kámen na pokraji paseky. Spíše jen pro sebe si posteskla: „Všechno bych dala, všechno udělala, jen kdybych získala peníze na živobytí. Tátovi bych přilepšila a brzy by se uzdravil.“

Postesknutí zaslechl čert. Už dávno měl políčeno na Mariinu dušičku, čekal jen na vhodnou chvíli. Proměnil se ve šviháka v zelené kamizole a vysokých naleštěných botách. Na hlavě měl myslivecký klobouk a po boku na řemeni lovecký zárazák. Pohlédl na Marii ostřížím zrakem a řekl: „Peněz se ti zachtělo. Máš je mít! Ale něco za něco.“ Vyndal z kapsy kamizoly váček a zlaťáky hlasitě zacinkal. Marie se probrala ze zadumání, vyskočila a natáhla ruku po váčku s obsahem vyvolávajícím v ní ty nejneskutečnější představy a přání.

Myslivec však ruku s váčkem odtáhl a přísně řekl: „Neslyšelas? Něco za něco!“

„Co byste chtěl?“ zeptala se Marie nesměle, „nic nemám. Vyšiji vám krásný šátek nebo košili.“

„Trochu málo za tolik zlaťáků,“ ušklíbl se myslivec, „ale mám tu s sebou lísteček z pergamenu. Když jej podepíšeš, je váček i se zlaťáky tvůj.“

Marie zaváhala. Nakonec vyhrkla: „Nemám čím se podepsat!“

Myslivec okamžitě podal Marii husí brk a přitom ji úmyslně škrábl do ruky, až vytrysklo několik kapek krve. Namočil do nich brko a Marie celá zmámená pergamen podepsala. Husí brk se v její ruce proměnil ve váček se zlaťáky. Před ní místo myslivce stál ďábel a vítězně se smál: „Zase je jedna duše má. Dělej co dělej, mně neujdeš. Až uplyne tvůj čas, přijdu si pro tebe!“

Zablýsklo se, zahřmělo, a když se sirný oblak rozplynul, stála tu Marie strnulá hrůzou sama. Poznala, že se upsala čertu. Klesla na kolena, plačíc volala svou dávno zemřelou matku s prosbou o pomoc a nakonec vysílena zoufalstvím usnula. Ve snu se jí zjevila líbezná paní v bělostném rouchu, z něhož se linula jemná vůně. Sklonila se ke spící Marii a tiše zašeptala: „Volala jsi maminku. Slyšela tě. Ale nemůže přijít, a tak prosila, abych ti pomohla. Jen z lásky k otci jsi ďáblu podlehla, a proto tě z jeho moci vysvobodím.“

Ďábel nezahálel. Už také stál znovu u Marie a posměšně se díval na bělostnou paní. „Ty mi chceš vyrvat mou ovečku?“ chechtal se povýšeně, „jen se na sebe podívej! Co proti mně zmůžeš?“

„Zmohu!“ odhodlaně odpověděla dobrá paní, „čistá síla vždy přemůže sílu nečistou!“

„Dobrá, pustíme se tedy do zápasu,“ navrhl ďábel, „kdo z nás dvou do prvního kohoutího zakokrhání navrší vyšší horu, tomu bude Marie náležet.“ Byl přesvědčen, že jemné ruce hrubou práci nezvládnou a Marie bude stejně jeho.

Přepočítal se. Drobné víly dokázaly vyvinout pro dobrou věc a Mariinu záchranu takovou sílu, jakou by nikdy nečekal. Jedny dobývaly balvany na Ždánidlech, jiné na Antýglu, Přilbě a Jánské hoře, další si je podávaly a kámen za kamenem padal na určené místo.

Pekelná cháska se snažila, seč mohla. Sbírala kamení, kde se dalo a rychle vršila svou horu. Když v okolí kámen docházel, lítali čerti až na Javornou, na Ostrý a Špičák, kde svými pařáty rvali ohromné balvany, až po nich zůstávaly velké jámy.

Začalo svítat a od Zátoně zaznělo kykyryký, kykyryký. Rázem vše ustalo a kameny, které ještě měly dostihnout svůj cíl, vypadly všem z rukou a rozsety po Šumavě jsou dodnes svědky nebývalého zápolení. Víly i čerti byli pojednou pryč. U Marie opět stála líbezná paní a ďábel. Jediný pohled stačil určit vítěze. Ďábel zaklel a s rachotem se propadl do země. Prohru nečekal, ale prohrál – jeho hora byla nižší.

Paní se usmála, tiše se sklonila k Marii a něco jí vložila do ruky. Jemný dotek dívku probral ze spánku. Nejprve nevěděla, kde je. Vždyť ještě před chvílí viděla dva malé kopečky a teď nebetyčné hory. A co má v rukou? Místo usmoleného a peklem páchnoucího váčku má váček bělostný a jemně vonící. Takovou vůni přece cítila ve snu. Podívala se do druhé ruky. V malém kelímku byla vonná mast.

„Pro tatínka!“ vykřikla, „dárek dobré paní ho jistě brzy uzdraví.“

Vyskočila a běžela domů. Otec ji už starostlivě vyhlížel. Její vyprávění nebralo konce. Plná radosti povídala páté přes deváté, že otec nechápal, o čem vlastně mluví. Teprve, když ji uklidnil, porozuměl, co se dceři vlastně přihodilo.

A mast? Ta vskutku starého dřevaře brzy vyléčila. Znovu začal pracovat v lese a Marie šila a vyšívala. Znovu putoval grošík ke grošíku, až si mohli koupit malé hospodářství. Marie se vdala a táta dřevař šel na výměnek.

Dávno už po nich není památky. Souboj o Marii však dosud připomíná rozložitý Boubín i čertovský Bobík.